Pohľad dovnútra klubu Šk Slovan očami D. Rodingera
[26.05.2017 13:28]
prečítané: 3231 x

Bratinger

Fotbalu jsem dával všechno, po trénincích jsem chodil cvičit a na hřišti se mi tenhle přístup vracel. Projevil o mě zájem Slovan Bratislava a dostaly se ke mně zprávy, že o mně vědí i v reprezentační jedenadvacítce, již trénoval pan Lavička.

Na soustředění v Popradě jsem proto tehdy aktualizoval teletext tak, že jsem div nepromáčknul ovladač. Potom jsem se uviděl v nominaci.

Zachytal jsem si jen poločas neoficiálního utkání proti jednomu francouzskému týmu, ale i tak jsem z toho byl vykulený. Měl jsem na sobě dres se lvíčkem! V týmu jsem vydržel až do zbytku kvalifikace o Euro. Bohužel neúspěšné.

To šance ve Slovanu mohla vzít rychle za své.

V rámci zkoušky jsem dostal zápas se Sencem a já v něm byl úplně tropický. Vybavuju si, jak strašně foukal vítr a já věděl, že jsem si to podělal. Podbíhal jsem centry, byl jsem příšerný. Na pohovor s trenérem Kytkou jsem šel se sklopenou hlavou, připravený sbalit se a odjet. Řekl mi, že kdyby měl soudit podle tohohle utkání, nevzali by mě, že mě ale půl roku sledovali, tak vědí, co ve mně je. Že jsem mladý, perspektivní a chtějí mě. Dostal jsem smlouvu na krásné peníze s tím, že začnu jako trojka.

Představovali mě na setkání s fanoušky ve velké zasedačce, kam dorazilo snad čtyři sta lidí. Sedělo tam vedení klubu, já a kapitán. Na konci všichni vstali a začali zpívat slovanistickou hymnu.

V tu chvíli jsem si uvědomil, kam jsem se to dostal. Stal jsem se belasím.

Před derby na Petržalce jsem jako dvojka rozcvičoval gólmana, dával jsem mu z rohu centry do rukou. Asi tisícovka slovanistů, všichni v modrém, se zrovna naskládala na tribunu kousek za mě. „Bratinger, Bratinger,“ ozvalo se z megafonu. Dodnes nevím, proč mi tak začali říkat. Asi jsem byl jejich brat.

Z Bohemky jsem byl zvyklý se s diváky zdravit, tak jsem se otočil a zamával. V tu chvíli málem spadl stadion, jaký to vzbudilo rachot. Ostatní kluci byli chladnější, s fanoušky moc nekomunikovali, ti tak ve mně rázem našli svého oblíbence, ačkoliv mě ani pořádně neviděli chytat. Svůj první zápas za béčko jsem totiž ukončil tak, že jsem vyběhl za vápno proti frajerovi a trefil ho kolíkama na hrudník. Dostal jsem stopku a pokutu.

Až dvě kola před koncem soutěže jsem se dočkal i premiéry v prvním týmu. Na Tehelném poli jsem udržel nulu proti Senci.

Fajn. Na poslední kolo se jelo do Trnavy.

Zápas Trnava - Slovan je na Slovensku něco jako derby Sparta - Slavia. Celou cestu tam jsme měli policejní doprovod. Přišlo osmnáct tisíc lidí a během prvního poločasu dokonce kromě policejních helikoptér proletělo nad stadionem i letadlo, které táhlo plachtu s nápisem „Jebať Trnavu“ objednané slovanisty. Byl tam takový řev, že jsme se se spoluhráči neslyšeli na tři metry.

Nastartoval jsem se dobrým zákrokem a začal si věřit. Za stavu 0:0 potom sudí písknul Trnavě penaltu, jíž se chystal kopat Čech Martin Hruška. Levák. Přistoupil jsem k němu a říkám: „Marťas, vím, kam ji kopeš.“
„Nemluv na mě.“
„Ne, Marťas, nekopej jí tam, já tam skočím.“
„Jdi do prdele.“

Rozhodčí mě odtáhl pryč.

Samozřejmě jsem absolutně netušil, kam kope. Ale tak co, zkusím pravou stranu… Rozběhl se, já skočil doprava, míč mi přistál v rukavicích a většina stadionu ztichla. Jen slovanisti spustili: „Bratinger! Bratinger!“

Hruška za mnou po zápase přišel s tím, že celý život kope penalty po levé ruce gólmana a tentokrát ji poprvé kopnul doprava. Doteď, když se potkáme, se tomu zasmějeme.

Našetřil jsem si na káru.

Co si fotbalista koupí? Samozřejmě nadupaného Golfa GTčko. Škoda, že jsem ho měl jen dva měsíce, jednou jsem přišel do garáže a on nikde. Nejdřív přemýšlíte, kde jinde jste zaparkovali, než si přiznáte, že vám ho ukradli.

Brzy mi volalo skryté číslo. Že mám osmačtyřicet hodin na rozmyšlení, jestli chci auto zpátky. Za sto tisíc korun mi ho prý vrátí. Nedovedl jsem si představit, že pojedu někam do lesa s takovou částkou.

Slovenští policajti, kteří nás jinak jako fotbalisty spíš chránili, zrovna tohle moc neřešili. Když mi tedy ti mafiáni volali znova, jestli to tedy beru, zeptal jsem se, co se stane, pokud zaplatím a auto mi pak ukradne někdo jiný.

„Nie, nie, to sa nebojte, to dostanete takú nálepku, že už bolo raz ukradnuté a nikto vám naňho už nesiahne.“

Řekl jsem, že ani tak to neberu.

Kdykoliv uslyším jméno David Bičík, rozzářím se. Co my dva spolu zažili…

Neznal jsem ho, když ho v létě po mé první sezoně koupili ze Sparty. Bylo mi jasné, že by měl chytat víc než já, což ale nijak neovlivnilo kamarádství, které mezi námi hned vzniklo. Předchozí dva gólmani v klubu spolu nevycházeli, kdežto my s Davidem si obdivuhodně sedli. Bydleli jsme kousek od sebe, jezdili spolu na tréninky, spali spolu na pokoji při venkovních zápasech a… no, uměli jsme si to udělat hezký.

Všechno zapadlo do party, jakou jsme tehdy ve Slovanu měli. Celý tým jezdil ke kapitánovi Míšovi Hanekovi na zahradu, kde jsme grilovali a hráli na kytaru, obráželi jsme společně studentské akce. Nikde jinde jsem nic podobného nepoznal. Život byl najednou takový, jaký ti nejlepší ve větším měřítku zažívají třeba v Itálii. Nic nebylo problém. Mohli jsme si chodit po Bratislavě a dělat si, co jsme chtěli. Scházeli jsme se s hokejisty, nemuseli jsme platit v restauracích, nebyla nouze o holky, neustále bylo, čím se bavit. Kalil s námi i trenér Laco Pecko.

Do toho všeho jsme hráli dobrý fotbal, měli jsme skvělé návštěvy a se Žilinou jsme se přetahovali o první místo tabulky.

Pak se to podělalo.

Slovan koupil Kmotrík, majitel konkurenční Artmedie. V zimní přestávce, kdy jsme byli druzí, odsud pak přitáhl osm svých hráčů. Mezi nimi i Radka Dosoudila, bývalého slávistu. Kluka, jemuž jsem kdysi jako šestnáctileté ucho dělal do holky a od té doby mě nesnášel. Nakládali jsme si, kdykoliv jsme se potkali, a najednou jsme spolu seděli v kabině.

Nečekejte žádné zázračné narovnání starých křivd. Byl to očistec. Radek mi nadával i na trénincích a když došlo ke konfliktu, vyhodili mě, ne jeho. I to ukazovalo, jak měli kluci z Artmedie lepší postavení než původní slovanisti, jichž se klub postupně zbavoval.

Přesto jsme získali titul. První po deseti letech.

Akorát s ním dodnes nemám jedinou fotku… Sraz na focení byl ve dvanáct, jen majitel nikde. Čekalo se na něj celé odpoledne, než se ozval randál. Přiletěl helikoptérou. O čtyři hodiny později, než měl.

Fotograf jednou cvakl a chtěl se na něco Kmotríka zeptat. Ten ho okřikl, ať drží hubu a fotí.
„Ale vy sa vôbec nesmejete.“
„Prečo sa mám smiať, veď tu nie sú žiadne kurvy.“ Sebral se a odešel.

Když jsme pak měli mít před další sezonou ceremoniál s trofejí při zápase s Neapolí, vběhli na hřiště fanoušci a začali se bít. Čekali jsme hodinu a půl zavření ve VIPce, než to policajti uklidní a alespoň jsme zamávali lidem, kteří vydrželi.

Tehdy i přes zlato odvolali trenéra Pecka a nastoupil pan Uhrin starší. David byl jasná jednička, já mu kryl záda a všechno v tomhle ohledu fungovalo parádně. Jenže jsme se v novinách dočetli, že má přijít další gólman.

Proč?

Na soustředění se za námi pan Uhrin stavil na pokoji, ať se nebojíme, že nikoho nového do brány nechce. Že to jsou spekulace.

Jen co jsme se vrátili, stál před stadionem s taškou Matúš Putnocký. Gólman z Košic.

Uhrin určil, že chytat bude David a na lavičce budu já, po prvním zápase však přišli lidé z vedení do kabiny, že takhle ne. Do brány musí Putnocký a na lavičku ať si dá trenér, koho chce, že je to jedno. Uhrin za nás bojoval, ale neměl na vybranou. Situace dospěla do fáze, kdy se rozhodovalo, kdo z nás půjde na hostování. Stáli jsme před šatnou a jeden ze šéfů pronesl, ať si tedy střihneme.

Dívali jsme se na sebe, jestli je to vtip.

Nestříhali jsme, odnesl jsem to já. Poslali mě na Střížkov. Zase. Ten ale přebral můj plat, hrál první ligu a znamenalo to vrátit se domů do Prahy. Aspoň něco pozitivního.

Před každým zápasem mi majitel pan Kapr říkal, že příště už budu chytat, ale nakonec jsem se do brány dostal jednou. Mým jediným startem v české nejvyšší lize tak zůstává porážka 1:4 s Kladnem. Bezva.

Měli jsme asi devět bodů, tragické skóre a byli jsme úplně trapní. Tým byl v rozkladu. Trenér třeba něco řekl, zavřely se za ním dveře a starší kluci si vzali slovo, že to budeme hrát úplně jinak. Od standardek až po celkové pojetí hry. Tohle nemělo s profesionálním fotbalem nic společného. Pamatuju si taky, jak pan Kapr přišel do šatny před zápasem s Boleslaví a ukázal nám tiket, že na nás byl velký kurs a on si vsadil. Že věří, že vyhrajeme.

Dostali jsme, tuším, bůra.

Hráli jsme na Strahově a chodili na nás jen trumpetáři, které platilo vedení. Z divočiny se čtrnácti tisíci fanoušků na Slovanu jsem najednou hrál za klub, jehož návštěvy se počítaly ve stovkách.

Přežil jsem šest měsíců, během nichž jsem dostal přesně dvě výplaty. Už předtím na Slovanu mi nevypláceli příspěvky na ubytování a podobné bonusy, které do té doby fungovaly, z krásného života, kdy jsem si přišel jako král, se to zase začalo lámat tam, kde to bylo předtím.
Do sraček.

Úryvok z článku na bezfrazi.cz